Naprosto perfektní a dokonalý článek(?!)

Dokonalost, zlatý grál dnešního světa už od dob seriálu Sex ve městě. Co naplat, že pan Dokonalý nebyl dokonalý ani náhodou. Co naplat, že nikdo a nic není dokonalé. Proč si nezkusit ničit život tím, že se o to budeme neustále snažit a pak se bičovat za to, že se nám to nedaří. Anebo bičovat za to své blízké či dokonce děti. A propos kde si myslíte, že se vzala vaše vlastní honba za dokonalostí a perfekcionismem, tedy pokud jí trpíte a jste ochotni si to přiznat? Co ale s tím?

Honba za dokonalostí jako nejsmutnější sport

Správně bych se možná měl spíš ptát, co nám vlastně bere. Bere nám klid, bere nám sebelásku, bere nám spokojenost s tím, co máme. A věřte tomu, že to bere hodně i těm kolem nás. Když jsme nespokojeni sami se sebou, vidíme nedokonalosti i na ostatních. A někdy jim to dokážeme pěkně vyčíst. U některých lidí přitom platí přímá úměra – čím víc se vzdalují od „svého“ (věřte, že to není ve skutečnosti váš) ideálu, tím víc jsou na sebe přísnější. No a jak jste přísní na ostatní? Lidé, kterým dávám tuto otázku, řeknou buď o něco méně než na sebe anebo stejně jako na sebe. Jenže vy jste na sebe přísní až moc…

Honba za dokonalostí je ten nejsmutnější sport. To, co máme, co prožíváme i kým jsme je totiž nedokonalé, natož aby to bylo perfektní. Honba za dokonalostí je tak dokonalým způsobem, jak nikdy nebýt tady a teď.

TIP: Přečtěte si také Jak získat zpět svoji ženskost i sama sebe. (již brzy bude i obdoba pro pány).

Uvězněni jindy a jinde

Abyste mohli zjistit, jestli je někdo nebo něco dokonalé a perfektní, je potřeba provést důkladné srovnání – projet všechny vzpomínky na své zážitky, i na to, co jste kde viděli, slyšeli, a porovnat si současnost s tím, jak si to pamatujete. Jestli náhodou někdy nebylo něco dokonalejší a perfektnější. Co naplat, že paměť podléhá široké škále kognitivních zkreslení, takže je všechno jen ne věrným záznamem toho, co se vám v životě dělo. Ta svíčková od prababičky/babičky/maminky dřív byla prostě svíčkovatější a basta!

A když už nedej bože v paměti nenajdete nic dokonalejšího – krásnější partnerku, hezčí sex, chutnější jídlo, adrenalinovější zážitek,… ­­– dostane se ke slovu magická trojice „co kdyby ale…“ Co kdyby ale měla tahle partnerka třeba úsměv jako Jennifer Aniston anebo ta holka, co prošla právě kolem, co kdyby ale ten samý sex probíhal ne tady, ale v Karibiku na pláži za svitu měsíce anebo jako v tom pornu včera večer, co kdyby ale k tomuhle výbornému jídlu byla sklenka mé oblíbené 23 leté Zacapy anebo aspoň ta geniální holandská omáčka, co jsme měli tenkrát v Paříži, co kdyby ale ten skok z letadla nebyl ze 4 km, ale z 5 km, atd.

A tak mezitím než si přehrajete v hlavě všechny alternativy a způsoby, jak by šel přítomný okamžik udělat dokonalejším a perfektnějším, tak nedokonalá partnerka sklopí svůj zrak, nedokonalá milenka vás přivede k nedokonalému orgasmu, nedokonalé jídlo zaplní váš nedokonalý žaludek a po nedokonalém výskoku z nedokonalého letadla dosednete s nedokonalým padákem (ve filmech bývají přeci tak nějak barevnější, ne?!?) na nedokonalou zem (jooo, v GoPro propagačním videu tam skákali v Alpách, a to byla jiná!). A není to prostě ono. Dokonalý přítomný okamžik vám proklouzl pod nedokonalýma rukama. A přitom chybělo tak málo, aby to bylo perfektní!!! Že nikdy nic takového neděláte? Vědomě třeba i ne. Ale nevědomí se neptá, nevědomí jedná, nejčastěji na základě vzorců získaných v dětství od rodičů anebo ještě hůř, když jsme byli svědky šikany.

Srovnávání jako cesta do pekel

Čtete si tenhle „dokonalý a perfektní“ článek na svém iPhonu nebo iPadu? Je nedokonalý, za chvíli bude lepší, dokonalejší. A co teprve za rok, a za další rok a další rok… Sedíte teď někde v pohodlí své pohovky ve svém nádherném domě? Jenže ten dům není perfektní. Podívejte se do časopisů, tam jsou ty perfektní domy!

Jsou tam? Opravdu? Jsou nějaké perfektní domy s dokonalými interiéry, kde se na nic nepráší, nic se nešpiní, nic nestárne a všechno je tak dokonale umístěné? Jako na fotce z časopisu? Poštěstilo se mi několik málo takových míst z časopisů navštívit a nebylo to tak. Poštěstilo se mi potkat se s řadou dokonalých modelek z časopisů a reklam, jenže ani ony dokonalé nebyly (a pro sebe byly často ty „nejohyzdnější“ na světě, zejména ty, které pár let pracovaly v zahraničí). Poštěstilo se mi navštívit desítky míst z dokonalých fotografií na internetu a v cestovních průvodcích, ale i tam to mělo k dokonalosti daleko. Dodnes si pamatuju norský Preikestolen a jak to s ním bylo doopravdy! Byl jsem obelhán a jsem si jistý, že v tom nejsem zdaleka sám! Když jsem srovnal realitu s fotkou v průvodci, bylo to jinak!

Ano, srovnáváme. Všechno všude vždycky a neustále. Dokonce i sebe samotné. Ano, spousta z nás se pořád s někým srovnává. Ona je tak krásně hubená, a jaké má nohy! On má zas nové auto, a těch prachů, kolik musí brát a přitom je o rok mladší než já! A oni byli na dovolené v Mexiku! A celé to tam procestovali! A my jedeme maximálně tak na Mácháč! A jejich děti chodí do té anglické školky a umí anglicky pomalu líp než já! A naše Mařenka, ta musí do státní školky a ta učitelka angličtiny, kterou má, je stejně k ničemu!

Je to hloupost. Srovnávání se je hloupost. Nic dobrého vám to nepřinese, věřte mi, dělal jsem to roky a byl jsem v tom fakt dobrý! Skoro vlastně možná až dokonalý. Jenom jsem bohužel tak nějak nebyl šťastný. A jak jste na tom vy?

My už dokonalí jsme!

Eric Berne, zakladatel transakční analýzy (psychoterapeutický směr), svou teorii postavil na tom, že všichni jsme OK. Jeho přítel Thomas Anthony Harris z toho pak udělal bestseller, když o transakční analýze napsal knihu nazvanou I’m OK. You’re OK. (Já jsem OK. Ty jsi OK.) Jenže OK je málo, OK není perfektní! OK, tak co Timothy Gallwey. To nebyl sice psycholog, ale jen tenista – no, nikdo není dokonalý – ale za to napsal knihu the Inner Game of Tennis (Vnitřní hra tenisu), ve které si vypůjčil tehdejší poznatky o mozku a jeho dělení na dvě hemisféry, přidal do toho trochu buddhismu, a postuloval důležitou myšlenku – všichni v sobě máme dvě Já. První Já, které mluví, a druhé Já, které dělá. To druhé Já je dokonalé. „Dokonalé“ podle Gallweye znamená, že dokáže cokoliv bez váhání zopakovat tak, jak to nejlépe umí. „Dokonalé“ však znamená, že při vhodném přístupu se dokáže také rychle učit a zlepšovat se.

Říkali jste si někdy: „Ty tupče, co to děláš?!“ nebo „Jak si to proboha mohl takhle pokazit?!?“ Tak přesně tohle je podle Gallweye to první Já, které mluví. To, dokonalé není ani náhodou. Eckhart Tolle tomuto Já říká Emoční ego. Podle něj ke svému životu potřebuje emoce, jakékoliv – negativní či pozitivní. Čím víc jich má, tím je silnější a tím více ovládá naše druhé Já, totiž podle Tolleho nás samotné.

A i podle Gallweye je pozitivní hodnocení jen převlečená kritika. „Tohle je super! Takhle to přesně dělej,“ je tak jinými slovy: „Když to děláš jinak, není to super. Už to tak nedělej!“ Že se vám najednou vybavují okamžiky z vašeho dětství? Nejste rozhodně sami. Perfekcionismus je jedna z nejoblíbenějších strategií, jak ničit vlastním dětem život. I když je na místě říci, že pokud vaši rodiče nejsou vyložení psychopati, tak to s vámi tehdy mysleli opravdu dobře a dělali to, jak nejlépe uměli. No, nikdo není dokonalý. A i vy už jste, nebo možná jednou budete rodiče…

Jak se stát dokonalým ve své nedokonalosti

Ale vždyť „skuteční muži“ to dělají přeci tak a tak! A „dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí“. A co teprve „opravdu úspěšní lidé“! Zapomeňte na všechny ty s odpuštěním kecy z internetu o tom, jak máte vypadat a co máte dělat, abyste byli dokonalí a opravdoví! Zapomeňte na fotky z časopisů, je to jen lež! Zapomeňte i na fotky z blogů, Facebooku, Instagramu, Snapchatu apod., to je jen lež s optimalizovanými náklady! Většinu času se pod tíhou našeho dětství, médií a zaručených návodů, jak být dokonalým mužem, ženou, manažerem, podnikatelem a kdo ví čím vším, snažíme jen naše z podstaty dokonalé druhé Já odnaučit jeho vrozené dokonalosti. Jak to ale udělat?

Japonci na to mají návod, a přišli na něj i bez tenisty z Harvardu a bez psychiatra z Montrealu. Psal jsem o tom už v článku o ikigai, důvodu proč ráno vstát. Jeden z japonských pozdravů na rozloučenou je ganbatte kudasai. Nepřesně se to občas překládá jako hodně štěstí! Ve skutečnosti to znamená: „Vydej ze sebe to nejlepší!“  Dělejte vše nejlépe, jak umíte. Ne, nepůjde to pokaždé. Bude vás čekat spousta neúspěchů, ale neúspěchy jsou důležité pro náš vývoj a je třeba je oslavovat. Každá jedna naše chyba, každé životní zaškobrtnutí je důležité pro naši evoluci i evoluci lidstva jako celku. S našimi chybami a jizvami jsem totiž krásnější. Ty největší pády na dno nám přinesou ten největší posttraumatický růst.

Krok 1 – Začněte být sami sebou!

Oscar Wilde říkával: „Be yourself, everybody else is already taken.“ (Buďte sami sebou, všichni ostatní už jsou zabraní). Jeho životní příběh napovídá, že tenhle chlapík věděl, proč to říká. Sebevědomí a sebe-vědomí začíná být v dnešní době obrovskou vzácností. Moje hypotéza je, že za to může právě internet, časopisy a vzájemné srovnávání se.

Je třeba si ale uvědomit, že život není soutěž. Stejně jediné, co každý z nás v životě nakonec vyhraje, bude smrt. Ta může přijít ve stáří, za dlouhé roky, ale také třeba hned zítra. Srovnávali byste se s ostatními či s vaší imaginární perfektní verzí sama sebe, i kdybyste věděli, že zítra zemřete? Anebo byste si radši chtěli naplno užít tady a teď? Šlo by vám o to, abyste měli dokonalou a perfektní rakev? Ne? Tak pak tedy nechte své z podstaty dokonalé druhé Já jednat.

Zkuste místo neustálého srovnávání se něco jiného! Pohodlně se usaďte, zavřete oči, dýchejte zhluboka a pouze nosem a představte si sebe jako dokonalou až téměř božskou bytost. Nechte tu představu rozvinout – jaké jsou pocity, jak vypadáte, co a jak děláte. Tohle je úplný základ tzv. božské jógy, božské meditace, či chcete-li Tantry (té skutečné, tedy pokud budeme věřit, že současný dalajláma o Tantře něco ví, když o ní píše ve své knize Cesta k smysluplnému životu). A teď si v té představě stoupněte před zrcadlo a dobře si své dokonalé božské já prohlédněte.

Když jsem tohle cvičení dělal na semináři o ženskosti, místností zavládlo tiché překvapení až zděšení. Všechny ženy v tom zrcadle spatřily samy sebe v podstatě v té samé podobě, jakou vidí v zrcadle každý den. Je to tak! Vy jste dokonalí přesně takoví, jací jste! Vaše já je důsledkem (či chcete-li karmou) předchozích činů. Dobrá zpráva tedy je, že každým dnem jste dokonalejší. Aniž byste se o to museli snažit!

Krok 2 – Dokonalost ze sebe nevytlačíte!

Mám to neuvěřitelné štěstí a čest, že se ve svém životě setkávám s řadou opravdu moudrých lidí. A tak vám budu vyprávět to, co mě naučil nedávno můj učitel zvonění.

Na zvonici máme dva zvony. Rozdíl mezi nimi je hlavně v jejich srdci. Zatímco větší zvon má pevné srdce, které umožňuje pohyb pouze po přímce, kdy zvon zvoní nejlépe, menší zvon má srdce volné. A to způsobuje jisté problémy. Když houpete tímhle zvonem přesně v jeho vlastním rytmu, nestojí vás to skoro žádnou energii a zvon krásně a rovnoměrně zvoní, protože jeho srdce se pohybuje v přímce. Jenže v okamžiku, kdy ze všech sil usilujete o to, abyste zvonění zvonu ovládly, začnete mu udávat impulsy k pohybu v nesprávný okamžik. A to jeho srdce nejdřív mírně a posléze už výrazně vychýlí. Stojí vás to spoustu sil, protože zkrátka 2 tuny jen tak nepřetlačíte, a zvon zvoní čím dál hůř.

A teď co jsem si z toho vzal pro sebe za poučení:

• Někdy nepomůže větší úsilí a ani vytrvalost, je třeba být v harmonii s tím, o co se snažíte.
• Čím více stupňů volnosti, tím těžší cesta…

Krok 3 – Transcendentální epoché jako cesta k „dokonalému“ prožitku

No dobrá, ale jak se odpoutat od honby za dokonalostí, nota bene často opravdu z větší části nevědomé. V článku Jak žít tady a teď jsem radil práci s dechem, ta se obecně – podle buddhistů i mnohých psychologů – považuje za nejefektivnější a funguje už pár let i mě. Ale existuje ještě jeden „trik,“ na který mne nedávno přivedla profesorka Hogenová, naše asi největší kapacita na fenomenologii.

Ten trik se vysoce sofistikovaně nazývá transcendentální epoché. Pokud to máte s filosofií asi tak jako já, víc vám asi napoví, když vám řeknu – dívejte se na vše jako malé děti, jako byste to nikdy v životě předtím neviděli. Však si zkuste vzpomenout, jaké to muselo být dokonalé a perfektní, když jste poprvé v životě viděli sníh, moře, Alpy, když jste poprvé v životě jedli své oblíbené jídlo, poprvé v životě viděli svou nahou přítelkyni, poprvé v životě slyšeli svoji oblíbenou skladbu, poprvé v životě byli na baletu. Pamatujete si, jak moc to bylo dokonalé?

A teď si představte, že ta samá přítelkyně či manželka může být a dost pravděpodobně také je pořád stejně dokonalá. To jen vy jste ji možná v průběhu času viděli ještě dokonalejší a potkali jste mezitím spoustu „dokonalejších“ žen (v opačném gardu žena – muž, případně muž-muž a žena-žena platí samozřejmě totéž). Buddhisté tomutéž říkají „vědomé prožívání“. Může vám k němu pomoci ona práce s dechem, obecně meditace, a třeba také vhodně zvolená hudba. Aspoň mně hudba hodně funguje.

Krok 4 – Vykašlete se na hodnocení!

Nedávno jsem dostal jednu velice zásadní (byť zcela jednoduchou) radu – neposuzuj, kdo z lidí kolem tebe je dobrý nebo špatný. Ptej se, co si od něj můžeš vzít za ponaučení. A to nemusí platit jen na lidi.

Sám tohle vykládám na seminářích o stresu, kde používám historku cestujících letu MH17. To je ten let, který byl sestřelen nad Ukrajinou. Ještě v Amsterdamu jeden z cestujících dával na Instagram selfie s letadlem a popiskem ve stylu: „Tak snad blesk neuhodí dvakrát do stejného místa. Ha ha!“ (odkaz na ztracený let MH370 pár měsíců předtím). No, jeho hodnocení bylo nesprávné, jak se o pár desítek minut sám přesvědčil. Jenže v Amsterdamu stáli na letišti ještě dva lidé – zamilovaný pár novomanželů z Austrálie, kterým jaksi uletělo letadlo a tím pádem asi neměli šanci stihnout ani navazující spoj v Kuala Lumpur. Hádám, že jejich hodnocení situace, když koukali na rolující letoun, bylo velice negativní. No, o pár desítek minut později, když ten samý letoun viděli ve zprávách, se asi dost obrátilo…

Mějte se rádi takoví, jací jste!

Ale žít bez hodnocení není úplně jednoduché. Sám s tím dost bojuju. Vlastně naplnit všechny ty čtyři kroky výše + vykašlat se na všechno předchozí, to je v podstatě nemožné. Museli byste být opravdu dokonalí, abyste toho dosáhli 24 hodin denně 7 dní v týdnu. A tak ještě poslední rada na závěr – pokud nejste dokonalí, mějte se rádi za to, jací jste. Pokud jste dokonalí, vraťte se k tomuto článku za pár let. Tak jsem holt občas sprostý a dělám v životě spoustu chyb. NO A CO! I tak se můžu mít rád a tím spíše i vy!

---

Zaujal vás tento článek? Pokud máte zájem, můžete využít také individuální konzultaci. A dokážeme pomoci i vaší firmě a zaměstnancům.

O autorovi

Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.