Většina lidí si v životě zažije nejméně jedno trauma. V USA se odhaduje, že traumatem si projde aspoň jednou za život 9 lidí z 10. Pro spuštění traumatu někdy stačí i zlomek sekundy – dopravní nehoda, smrt blízkého člověka, znásilnění, nečekaný rozchod nebo zrada, diagnóza rakoviny či jiné vážné nemoci, zkrátka cokoliv, co ve vás vyvolá extrémní množství stresu ve velmi krátkém okamžiku. Trauma vás jednou pro vždy změní. Pro někoho se stane cejchem na celý život, někdo z něj ale může naopak pro svůj život vytěžit větší resilienci i sebevědomí. A jak to s traumatem máte vy?
Kdy přichází trauma
Trauma je velmi silná a dlouhodobá emocionální reakce, která změní fungování nejen naší psychiky, ale i HPA osy, a tím i imunitního systému. Nastává po náhlé nepředvídatelné traumatické události, která musí zahrnovat pocit vážného ohrožení života (např. zranění nebo smrti), při kterém si ovšem připadáme bezmocní. Právě pociťovaná bezmoc je doslova katalyzátorem traumatu.
Člověk náhle pociťuje, jako by se mu bortil svět jak domeček z karet. Pozoruje, co se děje, více či méně to i vnímá, ale (subjektivně) nemůže v danou chvíli nic dělat. Je v šoku a rázem je vržen do hluboké propasti, tzv. trhliny bytí, a ocitá se na dně. Často je to to vůbec nejtěžší, s čím se ve svém dosavadním životě setkal.
Výčet traumatických událostí by sice mohl být konečný, ale nikdy nebude úplný. To, co se pro někoho stane traumatem, je pro jiného běžná a nijak zvlášť stresující událost. Příkladem může být třeba nouzové přistání s letadlem, utržený úchyt na skále a pád do lana nebo třeba rozchod/rozvod. Na druhou stranu existují i události, které si málokdo projde bez traumatu – znásilnění, smrt milovaného člověka, nebo třeba nečekaná diagnóza rakoviny.
Není trauma jako trauma
Traumata jde rozdělit do několika kategorií. Tu nejčastější, kterou jsme doposud popsali, označujeme jako akutní trauma. Jedná se o výsledek okamžité reakce na nějakou jednorázovou událost.
Existují však i další typy traumat. Chronické trauma může vzejít z opakovaných nebo dlouhodobých traumatizujících událostí jako je třeba šikana, život v toxickém vztahu, pohlavní zneužívání, či domácí násilí.
Jako komplexní trauma se pak označuje situace, kdy si v životě procházíme sérií různých či opakujících se traumatizujících událostí, u kterých není možnosti úniku, v důsledku čehož v podstatě přicházíme o schopnost dosahovat pocitu bezpečí, což se radikálním způsobem promítá do našeho ne-štěstí. Například všudypřítomným pocitem tlaku a latentním (všudypřítomným, byť neuvědomovaným) stresem. Život v neustálém pocitu ohrožení je navíc značně vyčerpávající a vede k radikálním změnám ve fungování imunitního systému. Typickým příkladem může být třeba šikana ve vězení, opakované hrozivé zážitky z dětských léčebných lázní ale také třeba dětských táborů (dítě zde má pocit, že nemůže pryč), či dalších situací, kdy dítě žije v pocitu, že se ze své situace nemůže dostat. Týká se to samozřejmě i dospělých dětí alkoholiků, na kterých se alkoholismus jejich rodičů zcela zásadním způsobem promítne.
A když už je řeč o dětství, tak existuje i samostatný odborný termín pro tzv. neblahé prožitky v dětství (Adverse Childhood Experiences neboli ACE). Ten v roce 1998 přinesla studie CDC-Kaiser Permanente, která pojmenovala 10 různých ACE – fyzické zneužívání, emocionální zneužívání, sexuální zneužívání, fyzické zanedbávání, emocionální zanedbávání a dysfunkce v rodině – duševní choroba, násilí vůči matce, rozvod, uvěznění člena rodiny nebo substanční závislost (např. zmiňovaný alkoholismus). O velké části ACE a jejich vlivu na dospělý život člověka hovoří i můj podcast 13 hříchů rodičovství. ACE ze své podstaty, kdy se dítě nemůže těmto prožitkům bránit ani z nich uniknout, vytvářejí komplexní traumata.
A abychom učinili úplnosti za dost – existuje i nepřímé trauma, kdy je pro nás traumatizující traumatický zážitek jiného člověka. Tím si často procházejí rodiče těžce nemocných dětí, pečující osoby o chronicky či vážně nemocné lidi, ale i někteří lidé v pomáhajících profesích, a to včetně např. advokátů.
Trauma jako trhlina ve vašem bytí
Trauma, ať už je jakéhokoliv typu, je jakousi trhlinou ve vašem bytí. Je to oblastí, která jednou pro vždy změnila váš svět a obvykle i sebepojetí. Je to dotyk smrti (k traumatu dochází při prožití si bezprostředního pocitu ohrožení), který jste sice přežili, ale který vás jednou pro vždy změnil. Řada lidí se ke svému traumatu opakovaně vrací, a to nejen bezprostředně po traumatizujícím zážitku.
Běžné jsou návaly strachu a úzkosti, návaly vzteku nebo paralyzující myšlenky či znovuprožívání šoku – zkrátka běžné reakce mozku na pocit ohrožení. Někdy se ale dostavují nepříjemné pocity spojené s traumatem i dlouho po něm. Extrémní úzkosti, vztek, smutek, ale i pocity viny (třeba po porodních traumatech), ale také anhedonie (tj. neschopnost užívat si) či dokonce disociace, tedy jakéhosi odpojení se od prožívání a „reality“. V extrémních případech – konkrétně u 10 % žen a 4 % mužů – může dojít i k rozvoji posttraumatické stresové poruchy (PTSD).
Člověk si také často prochází procesem truchlení nad ztrátou, a to nejen v případě, že traumatizující událostí je nečekaná ztráta blízké osoby. Trauma nám totiž ze života něco bere. Dotyk smrti nám doslova bere kus života. Proto právě vzniká trhlina bytí a my si ztrátu té původní celistvosti často musíme odtruchlit. Znásilnění, nehoda, nečekaná rakovina či jiná vážná nemoc, prožitky z války, vzpomínky na těžký porod či situaci po něm, šikana, to všechno člověku bere část jeho sebepojetí a v prvopočátku i pocit bezpečí. Proto řada lidí nejdřív nechce věřit, že se to vůbec stalo, že to bylo reálné (fáze popírání), pak může pociťovat silný vztek (fáze vzteku), který bohužel často obrací proti sobě, načež může následovat smlouvání či znevažování závažnosti prožitku (fáze smlouvání), až přichází opravdové truchlení ve formě hlubokého smutku až depresivních nálad (fáze deprese), aby jednoho dne mohlo přijít smíření se s tím, že v našem bytí jednou pro vždy vznikla trhlina (fáze akceptace). Někdy celý proces zabere jen pár hodin, jindy pár dní, jindy ale klidně dlouhé roky.
Pozor na úskalí traumatu
Trauma je z několika pohledů nebezpečné nejen pro naše tělo kvůli změnám ve fungování HPA osy a imunitního systému, ale zejména z pohledu změny našeho sebepojetí. Velmi často se s ním totiž pojí velmi hluboké pocity viny. „Můžu si za to sám/sama!“ Na jednu stranu je to logické – stalo se něco strašného – náš svět už není a nebude stejný, tak potřebujeme tedy najít viníka. Na druhou stranu je to zhoubné, pokud onoho viníka najdeme v sobě, což se mnoha traumatizovaným lidem děje, a je vcelku fuk, zda se jedná o znásilněné ženy, ženy s poporodním traumatem (např. z toho, že rodily císařským řezem), lidi s nově diagnostikovanou rakovinou, oběti domácího násilí nebo šikany. Tenhle zhoubný vzorec je vždy stejný – jakoby nám nějaký ďábel v nás našeptával: „Vidíš, za tohle všechno můžeš ty!“ Dlužno dodat, že – bohužel – někdy tomuto vnitřnímu ďáblovi přitakávají i někteří naši bližní, což celý problém ještě zhorší.
Receptem, jak z těchto pocitů viny vyjít silnější, je sebesoucit. Ve zkratce – jednat se sebou tak, jak bychom jednali s naším nejbližším člověkem, kdyby si procházel tím samým. Sebesoucit jde podpořit řadou technik a praktických cvičeních, která najdete jak na webu autorky tohoto pojmu Kristin Neff, tak v její knize a pracovním sešitě na stejnojmenné téma.
Dalším úskalím, spjatým právě s vinou, je stranění se společnosti ostatních lidí. Přitom právě jejich soucit je to, co uklidní nejen naši HPA osu respektive tělo, ale i naši duši. Jenže být s ostatními lidmi po traumatu není snadné. Mnoho lidí se začne vnímat jako oběť a jako oběť začne také jednat. Jak by řekli kolegové Jungiáni, dojde u nich ke konstituci nového komplexu a oni se ocitnou v začarovaném kruhu, ve kterém začnou jednat takovým způsobem, který od nich ostatní odvrátí. A tak se snadno stane, že oběti šikany jsou šikanováni znova v nových kolektivech, oběti znásilnění jsou znovu znásilněny apod. Rázem tak z akutního vzniká komplexní trauma, které je mnohem těžší na zpracování a rozklíčování.
Cesty z tohoto úskalí jsou dvě, a často je vhodné kráčet po obou z nich. Tou první je důsledná sebepéče. Lidé, kteří si projdou traumatem, si mohou často připadat méněcenní, že „dluží“ něco ostatním, že nesmí být sobečtí. A protože péče o sebe a sobeckost se v Česku často zcela mylně zaměňuje, sami se tím odříznou od účinné sebepomoci. Přitom právě důsledná péče o svoje zezačátku aspoň základní potřeby, včetně potřeb místa, péče, podpory, ochrany a hranic, je tím, co dokáže člověku dodat zpět pocit kontroly nad vlastním životem. Nezřídka pomůže třeba i pravidelný denní režim a meditace. Základem může být třeba dodržování konceptu SEED HEALTH (viz tento článek), který doporučuji účastníkům přednášek v rámci programu #koronahelp. Aktivní soustavná a systematická péče o sebe, včetně potřeby sociálních kontaktů s blízkými, totiž dodá člověku nejen jistý pocit kontroly nad životem, ale také pocit vlastní hodnoty. Pocit, že vláda věcí tvých k Tobě se zase navrátí, jak zpívala Marta Kubišová.
Druhou, ověřenou, cestou je psychoterapie, tedy cesta zpět ke ztracené svobodě, po které nekráčíte sami, ale se zkušeným průvodcem, který tuto cestu i všechna její úskalí velice dobře zná, tedy s psychoterapeutem. Psychoterapie sice nedokáže zvrátit traumatický zážitek, natož vrátit čas, ale umožní vám projít si celým procesem vyrovnání se s traumatem mnohem rychleji, a třeba z něj i získat něco pozitivního pro svůj další život.
Trauma jako trampolína
K traumatu totiž nemusíme vždy přistupovat jen jako k tragédii. Ba naopak. Jak říká americká psycholožka Michaela Haas – trauma je jako trampolína. Když stojíte pevně na zemi, můžete z místa vyskočit metr vysoko, někdo třeba i výš. Když ale stojíte na trampolíně, můžete z místa vyskočit mnohem mnohem výš. A trauma právě takovou trampolínou je. Ostatně i v češtině se říká: „Co tě nezabije, to tě posílí,“ jen tento výrok se bohužel až chronicky využívá k popírání něčího utrpení, či ve fázi truchlení nad ztrátou ke smlouvání a znevažování traumatické události.
K posttraumatickému růstu, jak je pojmenován právě onen fenomén poskočení si na „traumatické trampolíně“, dochází násobně častěji než k posttraumatické stresové poruše. To, jestli z traumatu vytěžíte PTSD nebo posttraumatický růst, není přitom vůbec dané charakterem traumatu ani jeho obsahem, ale tím, jaký k traumatu zaujmete postoj.A člověk, co se poté, co tvrdě dopadl na dno, dokázal také sám postavit, vždy posílí. Jen je třeba nenechat se zmást tím slovem SÁM, to totiž značí, že si byl sám schopný sehnat veškerou potřebnou péči, podporu a ochranu k tomu, aby dokázal opět vstát. A to někdy doslova i fyzicky. Sám jsem viděl poměrně hodně lidí, kteří v důsledku traumatické nehody či nemoci přišli o schopnost chodit, či rovnou o nohy, jak začínali na rehabilitační klinice opět chodit. Jasně, nebylo to stejné jako dřív, ale ani oni už nebyli stejní jako dřív. Často byli silnější. A to právě proto, že k tomu, aby mohli vstát, vyhledali pomoc. Nebojte si po traumatu říct o pomoc – přátelům, rodině, psychoterapeutovi, duchovnímu, či třeba neznámému cizinci. Ne vždy to bohužel klapne hned napoprvé, ale nenechte se odradit.
Spiritualita jako trumfové eso
A když už je řeč o duchovních, je dobré zmínit i spirituální stránku věci. S traumatem totiž ruku v ruce kráčí spiritualita. Po každém traumatu je totiž nezbytné obnovit svou víru, minimálně víru v sebe. Můj přítel farář popsal situace po traumatu jako teologii dna, jako jakési posvátné místo, ve kterém se ke své spiritualitě můžete dostat. A práce se spiritualitou je v takovýchto těžkých okamžicích více než na místě. Každé trauma totiž v člověku vypouští i jeho vnitřní démony, bohužel včetně velmi často i démona alkoholu.
Mnoho lidí mylně zaměňuje spiritualitu za náboženskou víru. Není tomu tak. Podle belgické psycholožky a psychoterapeutky Mii Leijssen má náš život celkem čtyři dimenze – fyzickou, sociální, psychologickou/osobní a spirituální. Trauma obvykle tvrdě a negativně zasahuje první tři z nich. Je postiženo naše tělo, naše fyzické okolí, naše sociální kontakty, to, jaké vídáme lidi, ale i naše sebepojetí. Pak tu je ale dimenze spirituální. Ta má jedinečnou schopnost – měnit význam zbylých třech dimenzí. Právě proto může být spiritualita při boji s traumatem velmi účinná. Více o její úloze si můžete přečíst v tomto článku.
Udělejte za traumatem pomyslnou tečku
Jedno je však jasné – náš mozek funguje tak, že náš život, naše psychická i tělesná rovina, je řízena emocemi. Pro každou emoci je v temenním laloku našeho mozku, v centru pro tzv. epizodickou paměť, existuje konkrétní shluk buněk, jak zjistil americký neurovědec Joseph E. LeDoux. A ke každému tomuto shluku buněk je navázán další shluk buněk pro následnou reakci. Tato část mozku je přitom ta nejrychlejší a přímo ovlivňuje naši reakci na ohrožení. Čím častější ta vazba emoce-reakce byla, čím déle ta emoce trvala, nebo čím intenzivnější ta emoce byla, tím silnější je toto spojení a tím více nám zasahuje do života při stejných pocitech, jako když se událost stala. A trauma, podle svého typu, může splnit všechny tři podmínky najednou. Právě proto je pro náš život nejzásadnější, a právě proto už nebudeme stejní jako dřív.
Je ale nějaká možnost, jak tuto vazbu zvrátit? Ano je. Nejsnáze dostupné jsou tzv. korektivní zkušenosti, kdy při stejném pocitu zažíváme jinou, pro nás příjemnou reakci. Na nich hodně staví právě i psychoterapie. Prostě se při daných pocitech postavíme bezmoci, s pomocí někoho dalšího, a jsme pak mocnější.
Ale navození intenzity a délky trvání emoce je už výrazně náročnější. V USA se k tomu využívá třeba i psychedeliky asistovaná terapie, o kterou se zajímají i v našem Národním ústavu duševního zdraví. Po dlouhá tisíciletí se však využívá ještě jedna možnost – právě spiritualita, konkrétně rituály. Pro absolvování rituální tečky za svým traumatem přitom často nepotřebujete nikoho dalšího. Při dostatečně silné spirituální dimenzi si takový rituál můžete vytvořit klidně i sami. Třeba mnozí onkologičtí pacienti po konci své onkologické léčby pálí své deníky, šátky či krabičky od léků, stejně jako mnohé ženy či muži po rozchodu pálí společné fotky.
Cest, jak se vyrovnat s traumatem, existuje opravdu mnoho. Žádná není univerzální, a jediná pro vás správná je ta, po které se rozhodnete sami kráčet. To, jak bude taková cesta vypadat, je už ve vašich rukou. Hodně štěstí!
O autorovi
Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.
Je čas na změnu 
3 komentáře: „Trauma: Příležitost nebo cejch na celý život?“